+420 775 152 006
info@zuzzihusarova.cz

2 May 2017

Role

//
Comments0
/

Autorka: K.

4:20. ‘Tudududu! Tudududu! Tudududu!’ Cuknu s sebou. Chlad mi prostoupí tělem. Oči mi nejdou rozlepit. Myšlenky mi okamžitě začnou skákat jedna přes druhou. Ale ne… ten nepříjemný pocit mě zná možná lépe něž já jej. Chlad. Cítím jak mi zvedá chloupky na ramenou. ‘Ještě alespoň hodinku…’, zaprosím si v duchu jen tak pro sebe přestože vím, že mi to vůbec nepomůže. Začínám být nervózní. Na hrudníku cítím úzkost, tělem mi prostupuje takový ten pocit, když chcete utéct a někam se schovat před světem. Před vším. A chcete tam zůstat další měsíc, nebo alespoň do té doby, než budete mít pocit, že můžete vylézt a čelit světu nanovo.

Otevírám oči. Okamžitě mě oslní paprsky slunce, snažící se přes zatažené závěsy dostat do místnosti. ‘Nezdržuj mě myšlenko..!’ 4:28. Okamžitě mě oslní černočerná tma, která se ani nemusí snažit prostoupit do místnosti, je zkrátka všude kolem mě. Dokonce mám na chvíli pocit, že mě celou pohltí. Tak jo.. raz, dva… raz, dva, tři! Odhrnuji přikrývku a ztěžka se na posteli posadím. ‘To zvládneš!’ Okřikne mě mé odhodlání a tak se mu snažím uvěřit. Vklouznu do bačkůrků a po tmě šmátrám po nachystané hromádce z večera. Kalhotky, ponožky, podprsenka, rifle, tričko.. a svetr. Rychle popadám kartáček na zuby a taštičku s malováním, taky žehličku na vlasy a sponky.. Hodně sponek. Schody do koupelny beru po dvou a snažím se být pozitivní, jak jen dokážu. ‘Máš čas, máš čas’, ujišťuji se v duchu, zatímco si čistím zuby. Vypadám nevyspaně, pomyslím si, když si krémem natírám bledý obličej, na který následně nanesu vrstvičku makeupu a tvářenku. Ještě řasenka. Tak a je to. Sbíhám schody a v kuchyni zapínám žehličku na vlasy.

Z poličky vytahuji hrozny a umyji si je. Tohle je moje dnešní snídaně, kterou si sním v metru, více času už nemám. Prameny vlasů několikrát přežehlím a následně se snažím vytvořit drdol, aby vypadal co nejdokonaleji. ‘Všechno musí být dokonale perfektní!’ V uších mi zazní hlas manažerky a já mám najednou pocit jakoby stála kousek ode mě. Prudce s sebou škubnu i když vím, že jsem v kuchyni úplně sama. 4:47. Neposedné pramínky připevním sponkami a zašklebím se na ten odraz v zrcadle. ‘Jak originální.’ Prohodím nahlas. Utíkám pro kabát a rychlostí blesku nazouvám boty. Nádech. Výdech. Nádech. Klika povoluje a já vstupuji do chladivého rána. Vítr mě okamžite šlehne do tváře a ještě než seběhnu schody na ulici, cítím husí kůži úplně všude po celém těle. Přidávám do kroku a neskutečně se těším, až si v autobuse sednu. Ten pocit na hrudi mě ještě neopustil, možná se dokonce zesísil. Je vážně nepříjemný.

Nechce se mi tam. Vážně nechce. Vybavuji si to místo a okamžitě cítím tlak, stres, uspěchané tváře a důležité grimasy v situacích, kde vůbec o nic nejde. Nastupuji do autobusu a vybíhám schůdky do druhého patra. Autobus je poloprázdný a tak se uvelebím na předním sedadle. 4:58. ‘Ještě aby byl plný! Je vůbec legální vstávat tak brzo?’ Zakřičí můj vnitřní hlas a netrpělivě si dupne nožkou. Ignoruji ho. Nádech. Výdech. ‘To zvládnu!’, uklidňuji se, když si v metru vytáhnu hrozny, abych si mohla vychutnat jejich sladkou chuť. Nejradši bych utekla, přiznávám si nerada a dlouze se zadívám před sebe.

Neochotně ukládám plastovou krabičku od hroznů zpět do tašky a ještě neochotněji vstávám a opouštím vyhřáté sedadlo. ‘This station is London Bridge. Change here for …’ Vystupuji. Zhluboka se nadechnu a snažím se rozhýbat své napůl paralyzované tělo. Najednou mám před očima Zuzi. ‘Tak si tam dej to vajíčko! To na Tebe pak nikdo nemůže. A ber to jako roli! Vžij se do toho a jdi si to užít. Vlastně to nejsi ty, je to jen role. Užij si to!’ KLAPKA. V tom okamžiku přepínám. Je to pryč. Najednou se ocitám ve filmu. Jsem hlavní herečkou a ať se stane cokoli, je to jen role. Už o nic nejde. Z kapsy vytahuji čipovou kartu, která se ‘pyšní’ názvem Shangri-La Hotel At The Shard a sebevědomě vstupuji na scénu. Akce!

Leave a Reply