PŘICHÁZÍŠ A MÁŠ HOLÉ RUCE…

PŘICHÁZÍŠ A MÁŠ HOLÉ RUCE, CHCEŠ LÁSKU, ODCHÁZÍŠ A MÁŠ HOLÉ RUCE, ZŮSTALO TI JEN TO, CO TĚ NAPLNILO UVNITŘ…

Autorka: Edita Absolonová

Opravdu je to tak, při narození jsme malá miminka, která touží po objetí, hlazení a lásce. Po celý život tomu není jinak. Nakonec zůstáváme čím dál více osamocení. A pak příjde den, kdy musíme odejít. Dojde nám všem, že místo poslouchání a přijímání pravdy ostatních, jsme ztratili šanci vytvořit si svou vlastní pravdu. Ztratili jsme naučit se jiným jen naslouchat, ne je poslouchat. Často se ocitáme v situacích, kdy máme dělat správné věci, protože to tak má být. I když to uděláme, nedostaví se nic. Pokračuje den co den a my slepě jdeme dál, za pravdou, kterou jsme si ani neurčili. Pociťujeme čím dál více hlubší propady, nevíme kudy kam.

Co je tedy ta pravda?? Není to nic jiného, než pocit. Když cítíme, vnímáme. Cítíme sebe. Když zavřete oči, jste to jen vy. Když si zacpete uši, jste to jen vy. Proč se tedy neustále ignorujeme? Vždyť tam uvnitř, to je vše co máme a jen my můžeme způsobit, abychom sami sebe cítili. Jen my si způsobujeme to, že se cítíme špatně nebo dobře.

Nevěříte?Když začíná nový den, začneme ho my, tím jaké jsme udělali v sobě rozhodnutí. Jdeme a prožijeme den podle ostatních nebo podle sebe. Jen na nás záleží, pro co se první moment po probuzení rozhodneme.

Být sám sebou je dnes těžké. Chceme pořád víc: víc přátel, víc lásky, víc obdivu, víc peněz, víc krásy… Naše „já“ jen přihlíží, čeho se to naše nenasytné ego dopouští a posílá signály v podobě pocitů. Když nezaberou, pošle bolest nebo nemoc. Říká nám: „Hej… no tak, copak mě nevnímáš? Copak mě nemáš rád? Nemáš….CHCEŠ BÝT JAKO OSTATNÍ…

Pokud mě nemáš rád, já pomalu, ale jistě ztrácím sílu, ztrácím směr, ztrácím funkce v těle… uvadám. A s tím příchází i “nevyléčitelná” nemoc. Duševní nebo fyzická.

My se pořád mračíme, pořád jsou kolem jen samí hlupáci a lidi, co chtějí ubližovat. Pořád je budeme odsuzovat a pomlouvat. Kdo se vlastně koneckonců mračí? Koho nám ti venku vlastně odráží? Nejsou to náhodou naše zrcadla? Je těžké si to přiznat. A proto raději odsuzujeme ty venku.

Přišla bolest? To pitomý břicho zas bolí. Ach ty záda.  Říkáte: „Nesnáším to, když bolí!“ A vůbec, když jsou ty ruce unavené, tak stojí za prd. Je unavený tělo? To je hrůza! Zase a zase… Furt se to horší, už vás to nebaví, že? Tak ještě řeknete nahlas: „Ach joooo..“ (a s tím co říkáte, pociťujete nepěkné pocity) Ještě vám to nedošlo?A to má být láska???

Tak vypadá člověk, který dělá jen věci, ve které věří? Má to nějaké řešení? Má…

Vypozorovat to, co jste přijali jako pravdu, jako zvyk, jako samozřejmost a pryč s tím… Přijali jste to totiž za vlastní a ve vaší mysli se vytvořili negativní smýšlení nejen o ostatních, ale také o vás samotných. Když váš nikdo nezkritizuje, uděláte to sami, když vám nikdo nenadá, uděláte si to sami. Jak laskavé!

Samo se to neodstraní. Je potřeba přiznat sám sobě, že si škodíte! Vy sami vidíte svět hnusnej a zlej. Vyměňte špatné myšlenky za dobré, vyměňte prázdný vztah k čemukoliv, za to co co vás naplňuje a cítíte při tom lásku.  Vyměňte samozřejmost za vděčnost. A přestaňte ze sebe dělat někoho jiného.

Začněte u sebe. Zaposlouchejte se do sebe, dívejte se na sebe, ciťte sebe… Protože tohle je člověk, který je neopakovatelný, to jste vy. A všechny fyzické i srdeční odchylky z vás dělají originál. (Neexistuje nikdo, nad kým bychom měli říkat fuj.) Mega síla uvnitř. Krunýř z vlastních destruktivních myšlenek, které směřuji na jiné i na mě samotnou a mě to limituje. Limituje mě to v napojení se na mě samotnou, na ostatní, na vytvoření vztahů. Není vidět a tolik škodí….ach ta moje mysl. Neperte se s ní. Staňte se laskavým k sobě a projeví se to i na vašem životě. Vnitřní boj působí i boj v realitě. V práci, doma, na ulici, mezi národy… Příjměte, že to okolo je prostě tak jak to je. Vy dělejte to, co cítíte.

Pokud pochopíte, že nemůžete být všemi milovaní, že vaše názory nebudou vždy a všude přijaty, tak jste vyhráli. Už není nic, co by se vás mohlo dotknout a vy si museli udělat myšlenkový ochranný krunýř a bojovat. Válka není nic jiného, než jen souboj názorů a nepochopení, že někdo jiný, cítí něco jiného. TAKŽE VĚŘÍ NA NĚCO JINÉHO. Nedokážou si naslouchat a proto není možná spolupráce, musí soupeřit. A to s myšlenkovým krunýřem, že konají to nejlepší…

Osvoboďte se a dovolte si cítit, být sami sebou a nechte druhé žít podle sebe. Pak naplníte svůj život tak, že nebude existovat strach. Víra v to co chcete činit, strach a obavy nepřitahuje.

O tom jak transformovat destruktivní myšlenky se bavíme na jednodenním kurzu Transformační kurz mám se ráda