Přestala jsem meditovat
Zhasínám velké světlo a po tmě se plížím k posteli, rukama opatrně šmátrám kolem sebe a někde v prostoru hledám lampičku, abych si ji mohla rozsvítit. Potřebuji na chviličku vydechnout. Vyčerpaná padám do postele a bezmyšlenkovitě zírám do stropu. Zhluboka se nadechnu a na malý moment zavírám oči, abych se vzápětí napomenula a zase je otevřela. ‘Teď nemůžeš usnout!’ Zavnímám zvláštní, nepříjemný pocit a zvenku uslyším vzdálený smích lidí, kteří si hodlají užít dnešní večer, i když je neděle. V hlavě se mi honí myšlenky jedna přes druhou, vím, že musím vstát a jít pracovat… vybalit si, najíst se a zase pracovat. ‘Ty sis ještě nevybalila?!‘, zděsí se uvnitř mě puntičkářka. ‘Ne nevybalila.’, hbitě jí v duchu odseknu a uvolním si vlasy z rozcuchaného culíku. Stále, bez jediného pohnutí, ležím na posteli ovšem tentokrát s tím rozdílem, že teď už na sebe opravdu v duchu křičím. ‘Okamžitě se zvedni a jdi něco dělat!‘ Vím, že musím. Ale taky vím, že jsem vyčerpaná, můj jet lag (zvyknutí si na jiné časové pásmo) se ještě neodporoučel a tělo taky nechce spolupracovat. ‘Kufr se sám nevybalí, emaily se samy neodepíšou, materiály se samy nevytvoří a meditaci za mě taky nikdo neodmedituje.‘, pomyslím si.
Jen aby bylo jasno, nevrátila jsem se z cest před pěti minutami, ale před pěti dny! Jenže pro mě je to stále jako těch pět minut. Uvnitř mě se přetahují discipnína se sabotací, jedna se povyšuje nad druhou a nechtějí se spolu domluvit. Jsem podrážděná, unavená, když jsem si včera sedla do lotosového sedu, že si zamedituju, nešlo to. Přemáhala jsem se, nešlo mi hezky sedět a musela jsem se přemlouvat, abych v meditaci vůbec vydržela. Stejně tak jako jsem se dnes celý den přemáhala a snažila se pracovat. Nešlo to. ‘Vždyť ty jsi ta, která učí lidi, jak vytvářet správný návyky, jak mít disciplínu! A teďka žádnou nemáš?!’, zaklepe mi na rameno vnitřní kritička s veledůležitým pohledem, rty semknuté do přísné linky. Místo toho, abych ji ignorovala, nechávám se vtáhnout do jejího monologu a frustrovaně se ptám sama sebe… je to vůbec možný?
Za oknem uslyším další smích lidí, užívajících si nedělní večer. Mně do smíchu teda moc není. V těle vnímám nahromaděný stres, cítím napětí, které mě celou přesahuje. Ještě pořád jsem nevstala. Ještě pořád zírám do stropu, ještě pořád se přemlouvám. Jsem unavená. Jsem unavená a musím toho tolik zvládnout. Zavírají se mi oči. Od té doby, co jsem se vrátila domů mám pocit, jakobychch nic nechtěla dělat. Do ničeho se mi nechce a nejraději bych jen spala. Ve vzduchu se vznáší nepříjemný pocit toho, že nestíhám, pocit, že bych mohla zklamat samu sebe.
‘Moc na sebe tlačíš.’, ozve se po dlouhé době slabý hlásek uvnitř mě a s vážným výrazem na mě zamrká. Vím, že od sebe očekávám určitý výsledek. Ale… co teď s tím? Po těle se mi rozbíhá další neříjemný pocit, takový ten, kdy se jedna věc nabaluje na druhou, až má člověk pocit na všechno se vykašlat a někam se schovat.
Tak jo. Zhluboka vydechnu a nemotorně se na posteli posadím. ‘Prostě se uklidni.‘ Začnu na sebe opratrně, v duchu se sebou mluvím jako s malým dítětem. ‘Dovol si na sebe přestat tlačit, dej si pauzu a nechej, ať se přirozená motivace vrátí sama.’, pokračuju v rozhovoru. ‘Motivace si možná chtěla cestování ještě o týden prodloužit.‘, zašklebí se na mě sabotace, zatímco si disciplína netrpělivě podupne nožkou a otráveně se na mě zatváří. Zhluboka se nadechu do bříška a zase vydechnu. ‘Netlač na sebe, ale vytvoř si na vše, co potřebuješ udělat, prostor. Dovol si nedělat nic, alespoň na pár dní…’, pokračuju samomluvou zatímco na mě disciplína začne vrhat přísné pohledy. ‘Na pár dní?!’, zaskočí jí. Na jednu stranu ucítím uvolnění, na druhou zavnímám výčitky, štrádující si to směrem ke mně, ruku v ruce s pocitem viny. ‘Vždyť ty jsi ta, která to učí. Ty to musíš dělat!’, nedá si pokoj vnitřní kritička a znovu mi zaklepe na rameno.
Najednou si uvědomuji, že slovo ‘musíš’ mi vůbec k ničemu nepomáhá, spíš naopak. Co je to, co by mi mohlo pomoct? Udělám další hluboký nádech a čekám co mi přijde jako první, zatímco se dlouze protáhnu. Radost! Je to radost! Juhů! ‘Konečně jí to došlo!’, zavískne si ten slabý hlásek uvnitř mě a udělá rychlý taneček. ‘, opakuji si v duchu sama pro sebe ještě jednou, jako bych se potřebovala ujistit, že si to opravdu můžu dovolit. Zhasínám lampičku a zatímco se v posteli uvelebím a znovu si lehnu, zavnímám krásný pocit klidu, se kterým i usínám.
Ráno mě probudí zašimrání slunečních paprsků, snažících se mě nenápadně vytáhnout z postele. Kupodivu se cítím mnohem líp, a tak mi nedělá problém hned vyskočit z postele a zamířit rovnou do koupelny. Po cestě tam si pustím pár oblíbených písniček a jen tak pro radost si na ně zatančím. Kolem sebe vnímám klid a volnost. Během čištění zubů se několikrát protáhnu a následně si obléknu pohodlné šatky. Po cestě do kuchyně si rozčesávám neposlušné pramínky vlasů a z okna obdivuji krásné pondělní ráno. Napiju se vody a zapřemýšlím, co dobrého bych si mohla udělat ke snídani, zatímco se bez jakéhokoliv očekávání posadím do lotosového sedu. I kdybych tam měla být jen na pár minut a jen tak být…, pomyslím si. Udělám pár hlubokých nádechů a výdechů a pomalu zavírám oči. Přestávám vnímat čas a dokonce se mi i hezky sedí. Najednou je mi moc dobře. Sem tam se objeví nějaká myšlenka, sem tam zvenku zaslechnu zpěv ptáčků. Postupně se plně ponořuji do meditace a nechávám se vtáhnout do přítomného okamžiku. Udělám ještě jeden hluboký nádech a výdech a otevírám oči. Se širokým úsměvem se protáhnu a pomalu se postavím. 10:37? Cože? Já meditovala hodinu a půl v kuse? Zjišťuji s překvapením, když se podívám kolik je hodin. Takhle dlouho jsem byla v meditaci jen na výcviku v Thajsku, nikdy předtím jsem sama nevydržela meditovat bez jediného pohnutí hodinu a půl! Vždycky tam byla spousta věcí, která mě rozptylovala.
Najednou pociťuji ten rozdíl. Rozdíl, kdy jsem se do meditace nutila a kdy jsem si potom dovolila dát sama sobě prostor, aby se přirozená potřeba a radost a těšení se na to vytvořila sama. Těšení se, že si další den nebo večer zase můžu sednout do meditace a nebylo tam ‘musíš’, protože jsi meditační trenér, ale bylo tam chceš, protože ti to dělá dobře. Po chvíli znovu pochválím přírodě její umění a nemůžu se odtrhnout od pozorování nádherně modré oblohy. Pocítím obrovskou vděčnost a s tímto pocitem si vychutnávám každé sousto snídaně, kterou jsem si nachystala. K úklidu kuchyně si pustím relaxační hudbu a poté mě napadne sednout si jen tak na jógamatku a pokračovat v poslouchání playlistu, který mám na jógu. Jakmile uslyším známé tóny a zvuky, přesně už vím, jaká cvičení na jakou mantru dělám. Nechávám se hudbou doslova pohltit a najednou pocítím až nutkání udělat nějaký pohyb. Udělám první, druhý, třetí… další a další…a najednou cvičím skoro hodinu, jakoby nic!
Přes otevřené okno ucítím vůni čerstvého větříku. Rty se mi zvlní do úsměvu a já mám najednou pocit, jakobych to byla zase já, jakobych cvičit nikdy ani nepřestala. Popravdě… když jsem ten čas ráno měla, říkala jsem si, radši budu dělat něco jinýho, radši budu pracovat. ‘Potřebuju teďka hodně pracovat, když jsem byla tak dlouho pryč.’, opakovala jsem si. Jenže tohle všechno jsou jen zahalené výmluvy. Stejně mi pracovat nešlo a byla jsem akorát unavená a frustrovaná. Najednou si opravdu uvědomuji, že rozpohybování energie v těle a sklidnění mysli mi pomáhá získat mnohem lepší výsledky. Mnohem lepší produktivitu, zaměření, efektivitu, empatii, naladění… a teď už taky vím, že jakýkoliv čas, který tomu ráno věnuji je ten nejlepší možný čas, který vůbec můžu věnovat sama sobě! 
‘Takže zítra to běhání? Od té doby, co jsi se vrátila domů, jsi byla běhat jen jednou!’, ozve se zase disciplína, ale tomu se už ráda zasměju a dávám si to jako novou výzvu. Balanc je v životě důležitý. Celý život je vlastně o balancu. O zavnímání té pomyslné hranice. Hranice mezi tím netlačit na sebe a zároveň nespadávat do lenosti a do odkládávání věcí.
Zažíváš něco podobného? Napiš mi o tom! Pokud se chceš se mnou potkat naživo, v květnu budu v ČR pořádat víkendový pobyt a ráda tě naučím, to co funguje na moji mysl mě a tisícům holek, se kterýma jsem za svých 7 let pracovala 🙂
Těším se na tvůj příběh.
Tvoje
O autorovi
