+420 775 152 006
info@zuzzihusarova.cz

11 Feb 2018

Opravdu pláču

//
Comments0
/

quoteOpravdu pláču… pláču a míjím několik desítek lidí, pláču a dívám se jim do tváří… pláču když přijíždí autobus, pláču když do něj nastupuji. Pláču, když si sedám na sedadlo, pláču, když se dívám na lidi okolo sebe. Pláču a jsem hrdá na svoje slzy, které vyjadřují to, co cítím uvnitř sebe.

Pomatuji si na momenty, kde jsem svoje slzy nesnášela. Připadala jsem si tak zranitelná a to poslední, co jsem si kdy přála bylo, aby mě někdo viděl plakat. Nevím, kde vzniklo tohle smýšlení o mně samotné, že musím vypadat vždy bezproblémově a smutek by neměl existovat v mém životě. Možná proto, že mi vždy šlo všechno hladce a tak se to ode mě očekávalo. Já to posléze začala očekávat i sama od sebe.

Ještě před rokem bych se za svoje slzy styděla. Ještě před rokem bych se schovávala za sluneční brýle, vlasy, nebo rychle otírala slzy z obličeje, aby mě hlavně nikdo neviděl. Ještě před rokem bych si připadala jako totální ztroskotanec, který se cítí smutný, když má mít přece všechno vyřešené.

Dnes ne. Proč? Protože vím, že stejně tak jako se radujeme z emoce lásky nebo radosti, je stejně tplac zakryty oblicejak důležitá a přirozená naše další emoce jako je smutek. Pláč je forma, jakou ji v sobě nemusím zadržovat, ale dát jí volný průchod. Stejně tak, jako mám slzy smíchu, mám i slzy smutku. Moje srdce, duše, moje já se mnou komunikuje. Je to výraz toho, že jsem naživu a reaguji na něco, co mě bolí.

Říká se, že když emoci necháme volně projít trvá jen 90 sekund. Zbytek už je jen podpořeno našemi myšlenkami o dané situaci, která nechá, aby emoce u nás vydržela dýl. Mám takový pocit, že mých několik dlouhých minut smutku byly adekvátní. Byly to moje minuty smutku. CÍTÍM, že v momentě kdy nechám smutek projít mnou a nic nepotlačuji, lehčeji i odchází. Už to nejsou měsíce a roky, jak jsem to měla v minulosti, když jsem procházela těžkým životním obdobím. Jsou to momenty, za které jsem vděčná, jsou to momenty, které trvají jen krátko a proto si je užívám naplno. Jsou to momenty, které mě dostávají na samé dno, od kterého se můžu odrazit. Jsou to momenty, které mi ukazují moji krásu v temnotě, jsou to momenty, které mě přibližují vám všem, kteří prožíváte něco podobného. Jsou to moje momenty, jsou to naše momenty.

Stejně tak jako bouřka netrvá věčně, ani můj smutek ne. Proto vím, že jakmile odezní, můžu se podívat na dveře nových možností, které se mi otevírají. Začít se znovu radovat.

Proč jsem vlastně vděčná za těžké momenty? Mohlo by se to zdát jako nesmysl, ale já vím, že mě vždy něco učí. Vždy chci pochopit, co je za tím a tak studuji knihy na dané téma, poslouchám webináře, audioknihy, víc medituji, víc se o sebe starám, abych tímto obdobím prošla posílená. Tyto znalosti pak využiju v momentě, kdy se vše utiší a já si jedu opět na vlně klidu a pohody. Napíšu nový článek, udělám nový kurz, vrhnu se do úpravy knihy. Jako bych měla novou vlnu energie, ten čistý vzduch, co je vždycky po bouřce, tak se cítím. Jako čistý vzduch.

Co mi hodně pomáhá je denní meditace. Čím větší chaos v životě mám, tím větší chaos mám nejspíš v hlavě. Proč? Protože mysl je jako projektor. Víc o tom mluvím na kurzu: Mysl jako projektor. Pokud zjistím, že smutek je z nejistoty, nebo nerozhodnosti, vím, že potřebuji podpořit moji mysl, aby měla nejen klid, ale taky jasnost. K tomu mi pomáhá každodenní meditace Mindfulness. Můžeš si ji začít doma meditovat taky. Mrkni na Online kurz Umění meditace.

Pak si uvědomíš, že plakat je naše součást. Pláč není nic špatného. Pláč je. Plakala jsem předevšemi. Nechala jsem pláč projít.. nestyděla jsem se za něj, nesnažila jsem se ho zastavit. Přijala jsem to. Přišel, tak bylo potřeba nechat ho projít, aby mohl zase odejít… Tohle je jedna z věcí, kterou mě naučila meditace. I něco tak běžného jako je pláč si užít. Plakat se vztyčenou hlavou, plakat a cítit se přitom dobře. Plakat a cítit se svobodně. Je to krásné. Plakat. crying

Plač se vztyčenou hlavou, s otevřenýma očima a uvědoměním, že pláč je takový malý kousek nás. Plač kdy chceš, neutíkej do koutku, aby tě náhodou někdo nezahlédl. Plač, aby to mohlo všechno projít. Plač s láskou, plač s vděčností. Plač, protože právě v tu chvíli když pláčeš upřímně a otevřeně, jsi to ty, propojená sama se sebou, se všemi.

Leave a Reply