+420 775 152 006
info@zuzzihusarova.cz

29 Nov 2016

Já to neumím. Nejsem dost dobrá…

//
Comments0

Zdravím všechny ženy, maminky (i ty budoucí) a všechny, které touží po dítěti.

Ráda bych se s vámi podělila o zkušenost ze svého života, kterou považuji za tu nejzásadnější. Pokud toto pomůže byť jediné z vás, potom tyto řádky nebyly zbytečné.

Byl den jako každý jiný, jen jsem zase cítila to pnutí někde v žaludku a k tomu tu chuť tvořit cosi velkolepého. Jakýsi “instantní” pocit nadšení honem, honem nejlépe teď hned být bohatá, úspěšná, skvělá, prostě nejlepší. Jen jsem nevěděla v čem, co vlastně chci tvořit a jak vůbec začínat správně svůj den.

Čím více jsem měla pocit, že mi něco utíká a zase musím sedět doma s opět nemocným synpexesoem, tím více se dostavoval pocit neúspěchu, následně hněvu a nechuti. Nedalo se nic dělat, musela jsem zabavit sebe i svého syna, který vyžadoval dost pozornosti. Zrovna měl období, kdy ho bavilo hrát pexeso. Byla jsem za to vděčná, protože to znamenalo další posun v jeho vývoji a konečně, když jsem si s ním hrála, měla jsem pocit vzájemného sblížení a sdílení pěkných emocí. Jinak to s ním v tomto směru nebylo nijak slavné. Vlastně celkem v ničem a bylo to pro mě především dost vyčerpávající. Snažit se vychovávat někoho, kdo mě pořádně nevnímal a žil si v tom svém světě, který mi připadal mnohdy nepochopitelný, protože se příliš lišil od toho, co dělají a říkají ostatní děti. Podstatné ale je, co se odehrálo následovně.

Po skončení pár her, kdy jsem ho úmyslně nechala vyhrát, aby měl dobrou náladičku, jsem mu řekla, že má pexeso posbírat a dát na hromádku. Pexeso sice posbíral, ale na jakousi nevzhlednou rozházenou hromadu. Řekla jsem si, že mu to nemůžu nechat takhle projít a požádala ho, aby si pexeso dal na pěkný komínek. On mi řekl, já to neumím a kroutil se. A tím myslím doslova. Povaloval se po zemi a vypadal dost žalostně, když si jen představil, že by to měl opakovat znovu s dalším výsledkem neúspěchu. Já mu řekla, že je potřeba se všemu učit, že jsem taky neuměla v jeho věku psát a počítat, že všechno co umím, je odrazem i jisté trpělivosti. Naslouchal mi, ale přesto ani po několika pokusech nedal pexeso tak jak měl.

Už jsem z toho byla celkem vyčerpaná, avšak cítila jsem to jako výzvu a nechtěla ustoupit. Tlačila ho do toho a on se na mě občas díval opravdu smutně. Opakovala jsem mu, že to zvládne. Občas to po mně zopakoval, ale potom hned řekl, já to neumím.chlapecek

Najednou mi došlo, že on je úplně jako já. Že jisté věci vyžadují jen odhodlání a vytrvalost, kropenou trpělivostí a hlavně láskou k sobě samému. Možná mi ani tak nevadilo, že se mu to nechtělo udělat. Více mi snad vadilo to, že si nevěří a je skeptický vůči své osobě. Dopadlo to tak, že stejně ten komínek neudělal a odešel znechucený a možná zarmoucený ze mě, že po něm chci hned teď nějakou změnu, ve které nevidí ani smysl. Takže ho to spíše víc demotivovalo.

Situace toho dne ve mně rezonovala a já nad tím musela přemýšlet. Jaké souvislosti vedou k tomu, aby si ten malý človíček, tak moc nevěřil??? Kde se naučil slova: “Já to nezvládnu?.” Proč má zdánlivý strach, který pramení z pocitu neúspěchu, takovou moc nad malým klukem? Vždyť já sama svýma očima, velká, dospělá a snad i moudrá vidím, jaký je to nesmysl, bát se toho, že něco nezvládne, když právě v tom tkví ten návod, ta mapa toho, jak to udělat v dalším pokuse lépe. Vždyť stačí jen vytrvat.

Tuto situaci jsem se mu snažila posléze vysvětlit slovy: “Když hlavička ví, jak to má udělat, když si mě viděl a viděl si, že jsem to zvládla, tak stačí jen dát svým ručičkám čas a věřit jim. Měj rád tyhle malé šikovné ručičky, hlavička je povede. Ten mozeček v hlavičce je ovládá. Jen jim dej čas.” Přemýšlel…. Už jsem to téměř vzdámaminka-a-chlapecvala, ale on se mě celý napjatý zeptal: “Mami, ty jsi smutná?”  Co jsem mu měla odpovědět?

A tak nějak mi to došlo. Vždyť já jen chci, aby byl STEJNĚ DOBRÝ JAKO OSTATNÍ. Aby MNĚ udělal radost, abych si pohladila své ego a mohla si myslet, že jsem tak moc dobrá máma a umím vést sebe i celou rodinu, nejlépe celé davy. No zkrátka, že JÁ to zvládla. Že se můžu rovnat všem dobrým maminkám.

Proč tolik toužím po tom super okamžitém pocitu? Protože mi chybí základ. Tak jako jemu. Neměl se ho ani kde naučit. Vždyť jeho máma pořád někam spěchá, něco chce. Hlavně po ostatních. Neumí pořádně být ani sama se sebou. Když přijde překážka, tak říká: “Já to neumím. Nejsem dost dobrá…” a hází tu zodpovědnost na druhé. Slyší prostě jen negativní hodnocení téměř všech ostatních lidí a situací.

Jednoduše on se nemůže změnit, dokud se nezmění zatím ta nejdůležitější osoba v jeho životě. MÁMA. Dokud nezačnu být JÁ vytrvalá, dělat pevná rozhodnutí, nevzdávat se, říkat nahlas: ” Vypadá to sice těžké, ale já to zvládnu, budu postupně krok po kroku zdolávat svůj cíl.” Každý den hodnotit s úsměvem a hledat v něm to nejcennější, a tím je ponaučení. Mít ráda své zkušenosti, ať jsou dobré nebo špatné, protože ty se stávají použitelné k dalšímu posunu, jestliže se opravdu poučím. Nač dokazovat ostatním, že jsme dost maminka-a-babydobří, když to po čem toužíme, je uznání od sebe samých.

 

Z toho mi vyplynulo, že můj úkol je udělat sama ze sebe toho nejlepšího kamaráda a parťáka pro celý život. Na každičký den. Sama se sebou prožívat upřímně radost a umět sebe podpořit ve chvílích nejistot či zklamání. Milovat sebe takovou jaká jsem a pokud přijdou pocity, že by se mělo něco změnit, tak se umět sama v tom podpořit.

Možná to bude vypadat divné, ale každá žena by měla pravidelně sama sobě psát zamilované dopisy. O jedinečnosti a kráse. Podobně jako máme víru v Boha nebo anděly. Někdo dokonce věří v podporu svých blízkých zesnulých. Ale pokud si představím sílu, kterou v sobě ukrývá víra, je to nejspíš nejsilnější energie vůbec. Potřebná k jakémukoliv tvoření, přání, lásce, ke všemu v našem životě. Proto bychom měly věřit v sebe. Jako ve své malé milované dítě, které vždy podporujeme, nadevše milujeme a stále s úžasem sledujeme, jak se stále něčemu učí.walt-disney-quote

Už netuším, co jsem odpověděla svému synovi na otázku, jestli jsem smutná. Avšak trnu při představě, že bych mu odpověděla, že ano. Proč on by měl být smutný z toho, že maminka ho nenaučila sebelásce, pochopení a trpělivosti? Je to přece ve mně, ten smutek. Ta duše, která si přeje být bezmezně milovaná a chráněná. Mít ráda sama sebe není ani trochu sobecké, právě naopak, každou kritikou a kopnutím do sebe sama ubližujeme nejen sobě, ale dokonce svým dětem a tím i celému světu. Věřím, že budoucnost je v dětech, ale my právě teď a tady tvoříme svět. Sami sebou. Jaké jsme teď my, budou potom naše děti a pak jejich i děti. Proto to má smysl. Láska tvoří.

Pokud chcete i vy tvořit a být sami sebou, přijďte na kurz Zuzzi, celodenní transformační kurz Mám se ráda.

 Autor: Edita Absolonová

 

 

 

 

Leave a Reply