+420 775 152 006
info@zuzzihusarova.cz

31 Srp 2017

Zastávka

//
Komentáře0

Autorka: K.

Autobus nastartuje a zvuk motoru se na okamžik stává malou muškou bzučící mi okolo uší. Stává se hudbou, která je vzápětí přerušena rozvířeným vzduchem a zvukem podpatků. Ohlédnu se a nedaleko spatřím běžící dívku na vysokých podpatcích. Jsem ponořena do bezmyšlenkovitého stavu a tak jen nerušeně a klidně sedím, vnímám její přibližující se siluetu a vše co vidím, jsou vlnité vlasy čokoládové barvy, vlající všude okolo ní. Autobus se rozjíždí a v tom okamžiku mi to dojde. Běží za autobusem! Je pozdě. Příliš pozdě a než se ohlédnu, autobus mizí v dáli. Nenechám se rozhodit situací, přestože kdyby mě napadlo, že tahle dívka na vysokých černých podpatcích běží právě za tímhle autobusem mizícím v dáli, který jsem si právě nechala úplně dobrovolně s hezkým pocitem uvnitř ujet, mohla jsem ho zastavit a ona by pravděpodobně stihla nastoupit. Kdyby neexistuje, nezapomínej. Ozve se hlásek uvnitř mě a já mu dávám za pravdu. Kdyby neexistuje. Tečka. Nechávám odplout tuhle myšlenku a zhluboka se nadechnu. Svěží větřík mě zašimrá v nose a já jediným nádechem ucítím začátek léta. Malý začátek něčeho nového. Klapot černých, lesklých a jistě drahých lodiček se prudce utlumí. Stojí kousek ode mě. Je celá zadýchaná a přestože se jí nepodívám do tváře, vím, že zuří. Cítím to. Vzteká se, chodí sem a tam.

 

Slunce už skoro zapadlo a já si pomyslím, že tenhle pohled stál za to. Stál za to do autobusu nenastoupit a počkat si na další. Vždyť další jede za okamžik. Za hodinu, za okamžik. Ze zamyšlení mě vytrhne zběsilý zvuk, který je spíše směsicí všemožných zvuků. Zmateně přehazuje věci zprava doleva, vytahuje je ven a potom zase vrací, její obrovská kabelka mi chvílemi připomíná úložiště s názvem ‚ztráty a nálezy‘. Něco hledá. Stále nevidím její tvář, skrytou prameny vlnitých vlasů, připomínajících mi ty mé. Cítím její nervozitu, přibližující se směrem ke mně. ‚No konečně!‘, prohodí zuřivě jen tak pro sebe a já zábleskem pohledu spatřím její hubené ruce, vytahující nejnovější iPhone z černé tašky, který vzápětí začne vyzvánět.

Připomene mi všechno oblečení, které jsem si kdy koupila a nenosila. Parfémy, kterými jsem se nevoněla. Věci… zbytečnosti, které jsem nepoužila a vyhodila. Peníze a energii, kterou jsem do těch ‚zbytečností‘ vložila. A taky pocit nadšení z těch věcí, který však většinou netrval déle než pár hodin… Ačkoliv, ničeho nelituji, ‚vše je jak má být‘, pomyslím si s jemným úsměvem.

‚Jsem tak vytočená!‘, ostrý hlas mě vrací zpátky na zastávku a nechává vzpomínku vzpomínkou. ‚Právě mi ujel autobus, musím čekat na další! A ještě jsem si zničila lodičky!‘, zlobí se a pokračuje v hovoru. ‚Jak co jsem dělala, co bych dělala, utíkala jsem na autobus, ale nestila jsem ho!‘ Na chvíli mám pocit, že mě probodla pohledem ála ‚Za to můžeš Ty‘! Protože jí však nevidím do tváře, nic si nenamlouvám a dál už nad tím nepřemýšlím. ‚Dnešek je hrozný! Ráno jsem zaspala a nestihla se pořádně nachystat a ještě jsem si polila tričko!‘. ‚Ne nevím sakra proč.‘, pokračuje. Klidně bych si tenhle rozhovor nechala ujít, ale jelikož stojí metr ode mě, nejde přeslechnout. ‚Ty testy mi nedopadly dobře, cítím se kvůli tomu hrozně!‘ Její naštvání přechází v lítost, kterou vycítím z jejího hlasu. ‚Nevím, jestli tam budu moct jít, musím se učit, máme toho zase hodně…‘ ‚Já vím, že známky nejsou všechno, ale jsem z toho ve stresu!‘

IMG_6679

Najednou je mi jí líto. ‚Nevím, jak jsem na všechny dnes zapůsobila, pořád na to myslím…‘, pokračuje smutně s obavami v hlase a já si pomyslím:

‚Kdyby se ta dívka zastavila, kdyby se zhluboka nadechla a kdyby to ‚pustila‘. Alespoň na moment… Kdyby jí došlo, že na tom, na čem jí zdánlivě tolik záleží, doopravdy vůbec nezáleží. Kdyby si tam sedla a nic nedělala. Jen tak byla. Na chvíli se na to vykašlala. Na všechno! Na známky, na to co má na sobě. Na to, co si kdo myslí. Na to, co bylo a bude. Na domněnky…‘
‚To se ti to kecá! Vždyť jsi byla úplně stejná!‘ Přidá se mé svědomí a já si to hodně rychle uvědomím. Dívka stále telefonuje, jenže najednou je toho nějak moc. Trvá to moc dlouho. Už to nechci poslouchat. ‚Tak a dost!‘ Zakřičím z plných plic a na moment se samým překvapením až zarazím. Nevím, kde se to ve mně bere, ale zprudka vstávám a chytám dívku za loket. Silně stisknu a zacloumám s ní. Prudce s ní škubnu, tak abych jí viděla do tváře. Dívá se na mě modrozelenýma, vytřeštěnýma očima, vypadá překvapeně a dotčeně zároveň a já mám pocit, že každou chvílí vztekem exploduje!

Loket nepouštím. Držím tu cizí holku za loket. Na zastávce. Zbláznila jsem se?! Jenže ta holka se sebou musí něco udělat! Takhle už to dál nejde! ‚Co je ti do cizí holky?‘ Ozve se hlas uvnitř mě. ‚Vždyť ji ani neznáš!‘ Nevím. Nevím, ale záleží mi na ní. Je to cizí holka, ale nezdá se být tak cizí…

IMG_6677

Ještě pořád stojí nehybně přímo přede mnou, nechápajíc, co se právě stalo. Dívá se na mě těma velkýma očima. Těma modrozelenýma očima. Počkat…

IMG_6680
Vždyť ta holka se na mě dívá mýma očima! Najednou ji vidím. Vím kdo je! Celou dobu jsem se na ni dívala a přitom jsem ji vůbec neviděla. Není to cizí holka. A nejsou to její čokoládové vlasy. A nedívá se na mě svýma modrozelenýma očima. Jsou to moje vlasy. Moje oči. Jsem to já! Já, a dívám se sama na sebe! Na své staré já. Proto mi připadala tak cizí a přitom jsem měla pocit, že ji znám. Proto jsem ji hned nepoznala. Proto jsem hned nepoznala SEBE! To co bylo, co už není mojí realitou. To, co už nežiju. A tak se zhluboka nadechnu a pouštím ten pevný stisk. Pouštím loket té neznámé a přitom tak známé holky. Chvíli se na ni zadívám, dokud mě nepřeruší známý zvuk. Přijel další autobus. Dívka se na mě usměje, sundá si podpatky a nastupuje. Pomalu prochází uličkou autobusu a sedá si na předposlední sedadlo. Vypadá klidně a na moment se mi zdá, že dokonce úplně bezstarostně. Naposledy se na mě usměje a zamává mi.

…Zůstávám sedět na lavičce a nechávám ujet i tento autobus, ztrácící se mi z dohledu. Vždyť tahle chvíle za to stojí. Vždyť další jede za okamžik…

Zanechat odpověď